Tři Charakteristiky Veškeré Existence

Každý chce být svobodný a šťastný, málokdo však porozumí tomu, co to v důsledku opravdu znamená. Nelze být skutečně šťastný tím, že získáte něco, co nemáte, že se k tomu připoutáte, ale tak, že uskutečníte skrze vlastní zkušenost vhled do pravé povahy reality, čímž porozumíte tomu, jaký je kořen toho, že jste vůbec nešťastní. Takový vhled se nemůže dostavit skrze víru v něco, ale pouze skrze upřímné prozkoumání a pochopení pravdy o sobě. K tomu je potřeba otevřená a vnímavá mysl, jejímž opakem je mysl se zafixovanými názory a předsudky, tedy mysl dogmatická. Vyzývám čtenáře k tomu, aby překročili tendence k dogmatičnosti, a dokonce, aby nevěřili tomu, co zde píšu a mechanicky na to nereagovali přijetím a opakováním jen proto, že jsem to řekl já, citovaný Buddha Gautama nebo Buddha Maitreya. Namáhejte se, ve vašem vlastním zájmu, porozumět Třem Charakteristikám Veškeré Existence, protože se jedná podle zkušenosti Buddhů o nejpřímější cestu k Osvobození. Jde o jádro naprosto všech učení, univerzální odpovědí na všechny otázky a všechna trápení všech bytostí minulých, přítomných i budoucích. Proto bedlivě naslouchejte!

Cokoliv, naprosto cokoliv, co se vyjeví v mysli bytosti, je pouhou představou této subjektivní mysli, jevem/vizí/fenoménem, včetně fenoménu vlastního sebeobrazu. Žádný z těchto jevů (Buddha Gautama je nazývá dharmy) neexistuje sám o sobě, nýbrž díky existenci dalších jevů, ve složité síti kauzálních vztahů (příčina-následek, což je karma). Přestože je každý jev díky nekonečnému množství kombinací vzájemného podmiňování nezaměnitelný, v základních parametrech jsou všechny jevy stejné. Tyto základní parametry, kterým podléhá bez výjimky vše, co se vyjeví v projeveném světě, nazval Buddha Gautama Třemi Charakteristikami Veškeré Existence: Anitja (pomíjivost), Anatman (bezpodstatnost individuality) a Duhkha (strastiplnost).

Anitja

Všechny tři charakteristiky jsou spolu úzce provázané a jedna vychází z druhé, ale dá se říci, že Zákon pomíjivosti, je matkou všech charakteristik, ústředním pojmem Učení všech Buddhů. Proto také Buddha Gautama uvádí Anitja jako první ze tří znaků veškeré existence a Buddha Maitreya ji proto pojmenovává Univerzální Maticí. Význam Anitja leží v pochopení, že každý jev bez výjimky, podléhá Zákonu Pomíjivosti, před kterým není úniku. Žádný jev není stálý, vše podléhá neustálé změně, úpadku a zániku. To, co se nám může na první pohled jevit jako pevné věci nebo trvalé fenomény, jsou ve skutečnosti jen procesy a jejich solidnost je pouhým zdáním, které je dané omezeným pohledem bytosti, jež je doslova "zakleta v čase". Stejně tak individuální mysl je jen proměnlivým proudem vědomí, kde není žádné ústředí, nic stálého, nic skutečného. To, co tu bylo ještě před vteřinou, už tu není. Už to tu není, už to tu není, už to tu není... a to, že nic nelze uchopit, natož si to udržet, způsobuje individuálnímu já/egu, které se bojí svého konce, bolest, v bytosti vytváří vnitřní rozpolcenost a do jejího života přináší strastiplnost. Vše je tedy pomíjivé a když sledujeme neustálý proces rozkladu a odcházení, můžeme z toho být smutní až nihilističtí. Neměla by nám ale unikat skutečnost, že jsme tvůrci naší vlastní reality a že i s vědomím toho, že vše pomíjí, můžeme svoji pozornost věnovat skládání forem, tedy tvoření. Vše, co je složené podléhá rozkladu a vše, co podléhá rozkladu lze znovu složit, včetně těla a osobnosti. Určující pro bytosti, které mají záměr uskutečnit své vlastní osvícení je to, aby tvořily a zároveň na tom nelpěly, aby tvořily s lehkostí a radostí právě proto, že můžou a ne s tíhou, protože musí. Pomíjivost sama o sobě není příčinou utrpení, ale lpění a žádostivost po tom, co je nestálé a podléhá zániku, je tou příčinou.

Anatman

Jak vyplývá již z výše uvedeného, žádný jev nemá svoji nezávislou trvalou podstatu (všechny jevy jsou z pohledu Buddhy prázdné). Každý jev je definovaný pouze vztahem k ostatním jevům, které jsou na tom z pohledu pomíjivosti stejně, jen jejich trvání v čase, který je z pohledu Buddhy taktéž iluzorní, se může lišit. Z toho vyplývá Stejnost, tedy Rovnost všech jevů. Nezapomínejme, že to samé platí pro každý jev, tedy i pro individuální já/ego, které bez vztahu k "něčemu", co by mohlo "mít", nebo vztahu k dalším individuálním jednotkám, neexistuje. Jak říká Buddha Gautama: "co je pomíjivé a nedokáže trvale uspokojit, nemůže nikdo doopravdy říci: Toto jsem já, toto patří mně, toto je mé já." Aby si individuální já/ego udrželo svoji iluzi existence, připoutává k sobě jevy, skrze které si potvrzuje sebe sama. Moje, moje, moje... a tím vytváří sen o svém trvání v existenci, která nemá a ani při nejvyšší snaze (která je utrpením bytosti) nemůže mít, trvalou povahu. Buddha Maitreya v Maitreya Buddha Sútře pojmenovává Anatman jako "znak ne-já", což není negací představy já, ani jeho opakem. To slůvko "ne" před "já" znamená, že já nemá žádnou podstatu, žádná individualita sama o sobě tu není, je tu pouze dočasná představa na pozadí neustále se měnících mentálních formací a tělesných procesů, které jsou neuchopitelné, pomíjivé a neuspokojivé. Neuspokojivé v tom smyslu, že i kdyby některý fenomén vedl ke krátkodobému uspokojení, nevědomá bytost bude trpět už samotnou představou, že to jednou skončí. Jak říká Buddha Maitreya: "Každé znovuzrození obsahuje znovu-nemoci, znovu-stárnutí, znovu-smrt, opětovné spojení s tím, co je nám milé a rozloučení s tím, opětovné spojení s tím, co je nám nemilé a rozloučení s tím."

Duhkha

Jak už bylo zmíněno, ulpívání a touha po tom, co nemá žádnou nezávislou podstatu (včetně našeho já), je nestálé a odsouzeno k zániku, vytváří podmínky k utrpení bytosti. Tyto podmínky jsou odvislé od míry nevědomosti: čím hlubší je spánek bytosti, tím větší je míra subjektivního utrpení. Jak z těchto podmínek vystoupit, jak se Probudit a Osvobodit, je obsahem Čtyřech Vznešených Pravd, které vyhlásil Gautama Buddha:

1. Vznešená Pravda o utrpení

2. Vznešená Pravda o vznikání utrpení

3. Vznešená Pravda o ustání utrpení

4. Vznešená Pravda o stezce, vedoucí k ustání utrpení

Vznešená Pravda o utrpení

Nevědomost bytosti zákonitě vede k utrpení, před kterým se spící bytost chrání tím, že myšlenku na utrpení potlačí. Za utrpení považuje až skutečně viditelné neštěstí, které nelze zakrýt, např. velká tělesná nebo mentální bolest. Odmítá vidět to, že v její mysli je neustále přítomna potlačená mentální bolest zapříčiněná nepřijetím pravé povahy existence, což vytváří vnitřní rozpolcenost, nespokojenost, strast a tedy utrpení, nehledě na to, zda si to bytost přiznává nebo ne. Pokud si to bytost nepřiznává, je odsouzena k únikovým strategiím, které ji stojí mnoho energie. Život takové bytosti pak připomíná typický sen, ve kterém snící před něčím utíká, ani neví před čím, jen ví, že tomu nemůže čelit. Ve skutečnosti může, ale nechce. Tím se bytost dostává do zacykleného karmického kolotoče, který není nepodobný peklu, přičemž se s ostatními spícími vzájemně utvrzují v rolích oběti, a míru utrpení, která je s tím spjata, považují za normu. Jak říká jedno rčení: "Peklo nemá dno", a tím je myšleno, že utrpení nemá konce, dokud bytost nepřevezme zodpovědnost a neřekne: "dost!". Právě v tomto "dost" se nachází dno, ze kterého se může bytost odrazit. Přijetí zodpovědnosti v tomto smyslu znamená přijetí První Vznešené Pravdy: existuje utrpení. Na druhou stranu, pokud nevědomá bytost lamentuje: "Pomozte mi, trpím, dělám všemožné a stále trpím, to je nespravedlivé!", není na tom o nic lépe, jelikož lpí na iluzorním já, které se chce ve své sebedůležitosti zbavovat nějakého utrpení. Správný vhled do První Vznešené Pravdy však spočívá v tom, že je zde přítomno utrpení, které nemá žádnou osobní povahu, že toto utrpení není "moje", na toto utrpení nemá být reagováno přivlastňováním, ani odporem, obojí je totiž lpění, což znamená, že trpící bytost sice říká, že nechce trpět, ale ve skutečnosti na svém utrpení lpí. Buddha Gautama uvádí, že "tato ušlechtilá pravda má být proniknuta dokonalým porozuměním utrpení.". Namísto potlačení nebo lpění, vede k osvobození od utrpení to, když vyvineme úsilí ho pochopit, porozumět mu, což v pálijštině znamená "obejmout". Porozumění vlastnímu utrpení tedy znamená obejmout sám sebe. Paradoxně to však znamená obejmout všechny bytosti, jelikož utrpení je zkušenost společná všem bytostem bez rozdílu. Rozvíjením vhledu do První Vznešené Pravdy tedy zároveň rozvíjíme soucit a přijetí věcí tak, jak jsou.

Vznešená Pravda o Vznikání Utrpení

Druhá Vznešená Pravda říká, že utrpení má svoji příčinu a tou je dle slov Buddhy Gautamy: "touha, jež vede k dalšímu bytí, doprovázená rozkoší a vášní, nalézající potěšení hned v tom, hned v onom." Nejběžněji je touha (která bývá překládána také jako žádostivost nebo žízeň) chápána jako vyhledávání smyslové rozkoše, vzrušení a potěšení, čímž bytost uniká od neuspokojivé povahy existence. Doslova se dá říct, že bytost znásilňuje realitu, aby si jí "u-žila", aby si z ní, dokud tu je, ve své sebedůležitosti něco utrhla pro sebe, namísto toho, aby ji skutečně "pro-žila". Spící bytost si tak kupuje zážitky, ze kterých si odnáší zážitkové emoční stavy, aby na chvíli zapomněla na strast, která prostupuje její život, přestože v nitru ví, že vzhledem k pomíjivé povaze existence jsou tyto emoční stavy prchavé a zákon o zachování energie ji dříve či později stejně vynese k protipólu, který si nepřeje. Víceméně se takto jen zaměstnává, aby nemusela čelit pravdě o sobě, pravdě o pravé povaze existence. Zážitek je krátkodobou povrchní záležitostí, kdežto prožitek je kontinuálním procesem subjektivního zakoušení života. Zážitky dosahujeme, třídíme a hromadíme, kdežto prožitek aktuálně vnímáme a nijak se ho nedržíme. Na sklonku života se bytost nezamýšlí nad tím, kolik toho zažila, kolik utratila za uspokojování svých tužeb a jak euforicky vysoko ji to vyneslo, ale jak život v jeho pestrosti prožila, jakou zkušenost si z konfrontace se životem odnáší.

Dalším aspektem touhy je touha něčím se stát - něčím jiným, než právě jsem. Nejde jen o světské cíle jako "být oblíbený", i na první pohled ušlechtilá touha, např. "být osvícený", je stejně tak odporem k současnému stavu, odporem k sobě samému, což způsobuje vnitřní rozpolcenost, vnitřní konflikt, a to je strastiplnost a tedy utrpení. Touha něčím se stát, je vlastně touhou zbavit se toho, čím jsem nebo toho, co se domnívám, že mám a nechci to mít. Je to únik před tím, poznat sám sebe a porozumět vlastnímu utrpení. Buddha Gautama říká, že "touha má být opuštěna" a to dokonce i touha, aby tato touha byla opuštěna. Proto Buddha Maitreya říká: "Nemějte žádná přání". Nemějte přání opustit touhy, abyste byli šťastní, jednoduše začněte touhy rozpoznávat a porozumějte jim, aniž byste se s nimi ztotožňovali. Toužení není to, čím jsme, je to způsob, jakým máme sklony reagovat, pokud jsme neporozuměli Čtyřem Vznešeným Pravdám. Na touhu se lze podívat čistě neosobně, jako na mechanickou součást Samsáry, která pomocí této touhy k sobě bytosti připoutává. Touha sama o sobě nezpůsobuje utrpení, příčinou utrpení je UCHOPOVÁNÍ touhy, k čemuž dospějeme až upřímným zkoumáním našich tužeb, ne přáním se jich zbavit. Uchopovat znamená být zaslepený, myslet si, že je tu nějaké "já" a "moje". Podobně jako První Vznešená Pravda konstatuje: "Existuje utrpení.", můžeme nyní konstatovat: "Existuje touha jako příčina utrpení." Všimněte si, že Buddha Gautama neříká, že je tu nějaké "já", které "má" utrpení nebo které "má" touhu. Dokud je tu já/ego, které touhu uchopuje stylem: líbí-nelíbí, chci-nechci, měl bych být-neměl bych být, pak je tu přítomno utrpení.

Vznešená Pravda o Ustání Utrpení

Třetí Vznešená Pravda je pro bytost, která uvěřila, že trpí, milostí, jelikož poukazuje na to, že existuje cesta ven z utrpení. Je podstatné rozlišovat mezi "ustáním" a "zničením" utrpení. Když je v mysli bytosti přítomna touha a lpění, pak zákonitě, pokud bytost uvěří, že trpí, nabyde dojmu, že se musí utrpení zbavit, čímž akorát upevňuje staré návyky a točí se v kolečku karmy, přestože si může myslet, že dělá něco opravdu ušlechtilého. Ustání nevychází z myšlenky: "musím se toho zbavit.", ale z toho, když necháme to, co vzniklo, opět zaniknout. Ustání je přirozené ukončení jakékoliv podmínky, která vznikla. Jelikož z Druhé Vznešené Pravdy vyplývá, že příčinou utrpení je touha, utrpení ustává ve chvíli, kdy ustává touha. To znamená, že namísto zavržení, potlačování, odporu, touhu prostě opustíme, necháme ji jít. Ona by stejně odešla, zatím neodchází proto, že se ji držíme, přestože nahlas říkáme, že se ona drží nás. Je přirozeností všech jevů, které přichází, že mají nějaké omezené trvání a poté zase odchází. Třetí Vznešená pravda tedy úzce souvisí s plným pochopením a vhledem do Univerzální Matice Zákona Pomíjivosti. K plnému pochopení nestačí, když se mu budeme snažit intelektuálně porozumět, ke skutečnému porozumění, tedy vhledu, může dojít pouze tehdy, když ho budeme aplikovat do každodenního života a budeme z něj mít zkušenostní výstupy. To je pro bytost ta nejobtížnější část, jelikož každodenní konfrontace s pouštěním a odcházením, přirozeně souvisí se strachem ze smrti. Prohlubováním porozumění Čtyřem Vznešeným Pravdám přivádíme do vědomí základní problém lidské existence. Touha a lpění, přestože samy o sobě vedou k utrpení, se stávají pro bytost, která odmítá čelit strachu ze smrti, jedinou alternativou, jak to tady "přežít". A to je skutečné peklo, které si bytost vytváří sama, pokud se ze strachu uzavře. Přitom si neuvědomuje, že všechna smyslová potěšení jsou smrtelná potěšení. K čemukoliv se bytost upoutá, upoutává se k smrti. Proto Buddha Gautama nazývá takové bytosti bytostmi "smrti zasvěcené". Konfrontace se smrtí je tedy nedílnou součástí uskutečnění ustání utrpení. Když nedovolíme, aby se dostavilo ustání, máme sklon jednat na základě domněnek, které vytváříme sami o sobě, aniž bychom vůbec věděli, kdo jsme a co děláme. Paradoxně tedy, nejdříve musíme sami sebe pustit, abychom se jím mohli stát.

Máme-li záměr cokoli nechat jít, je třeba otevřít svoji mysl a nechat vše, na čem jsme v životě lpěli a co jsme potlačovali, aby přirozeně vyvstalo ve vědomí. Nelze nechat jít, co nevidíme. Což znamená, že musíme být ochotni podstoupit utrpení, které jsme si do té doby třeba neuvědomovali a které jsme systematicky sami před sebou skrývali. Aby došlo k uvolnění potlačovaného, musíme si mnohdy dovolit prožít i to, co považujeme za nesnesitelné, např. naše křivdy a bolesti z ranného dětství, zkušenosti, které jsou zahrabané tak hluboko, že když přijdou, jsme zasaženi jejich intenzitou. Až tehdy, když necháme tyto obsahy vyjít na povrch, porozumíme jim, dáme jim pochopení, tedy obejmutí, můžeme je propustit, ne dříve. Opět zde docházíme k tomu, že ani ustání není osobní: "toto není 'mé' a proto to mohu opustit", tedy slovy Buddhy Gautamy lze říci: "existuje ustání utrpení a toto ustání by mělo být uskutečněno." Tuto praxi můžeme rozvíjet bdělým pozorováním mentálních formací navázaných na "já" a "mé" a jejich postupným opouštěním. Uskutečněním Třetí Vznešené Pravdy uskutečňuje bytost překročení smrti, stává se bytostí Nezrozenou, uskutečňuje své vlastní Probuzení z koloběhu smrti a zrození Samsára.

Vznešená Pravda o Stezce Vedoucí k Ustání Utrpení

Buddha Gautama z místa nezměrného soucitu odhaluje trpícím bytostem konkrétní cestu vedoucí k ustání utrpení, přičemž se nejedná o jednotlivé kroky nebo stupně, nýbrž o osm součástí, které se mají rozvíjet zároveň a to způsobem, který bývá nazýván "zlatou střední cestou", kterou stejně tak můžeme nazvat: "Pravou", "Správnou", "Moudrou" či "Dokonalou" cestou. Sám Buddha Gautama k tomu uvádí: "Oddávat se smyslovým požitkům je nízké, hrubé, světské, neušlechtilé, neprospěšné. Oddávat se sebetrýznění je bolestné, neušlechtilé, neprospěšné. Oběma těmto krajnostem se vyhýbá střední cesta Dokonalého, která umožňuje pravé vidění i vědění, která vede ke klidu a míru, k moudrému rozlišování, k probuzení, k Nirváně." Požitkářství a asketismus vychází z nedostatku soucitu k sobě, zlatá střední cesta naopak soucit rozvíjí, kdy právě soucit je tím kompasem, který bytost udržuje na správné cestě. Proto se dá říci, že účinnou látkou v léku na utrpení, je Skutečný Soucit k Sobě. Zlatá střední cesta není průměrem mezi extrémy. Jde spíš o to, že bytost na sebe netlačí více, než je schopna v dané chvíli unést a zároveň není k sobě arogantní a neutíká od zodpovědnosti na svém vlastním Probuzení. Neklade na sebe nároky větší, než je potřeba, není na sebe tvrdá. Nezachází se sebou násilně, ale také ne lhostejně, vypočítavě, ale také ne lehkovážně. Buddha Gautama říká, že zlatá střední cesta je cestou Dokonalého, což nijak nevylučuje křehkost takové bytosti. Naopak, ona dokonalost spočívá právě v soucitném pohledu na sebe sama se všemi svými nedokonalostmi, aniž by vyvstávala touha být někým jiným. Neznamená to usnout na tom, že není potřeba nic měnit, to by byla lhostejnost. Jde o ukončení vnitřního konfliktu, kdy necháváme věci nenásilně, dle jejich přirozenosti, odejít.

Pokud jde o konkrétních osm členů stezky, jde o komplexní systém vedoucí k ustání utrpení, který zahrnuje tři nejdůležitější oblasti lidské činnosti (mravnost, soustředěnost a moudrost).

Mravnost je především činnost, která je zaměřena do vnějšího světa (správná mluva, správné konání a správné živobytí), kde se odráží čistota bytosti a prohlubuje se přirozenost a jednoduchost. Mravnost znamená mírumilovný, pravdomluvný a poctivý způsob života, kterým bytost neškodí sobě, ani jiným. Jde veskrze o takovou činnost, která rozvíjí soucit v každodennosti a vede k přirozenému životu, ve kterém přebíráme zodpovědnost za svá slova a činy, u kterých si uvědomujeme své úmysly, tedy známe svoji motivaci, proč děláme to, co děláme.

Soustředěnost prohlubuje poznávací schopnosti (správné úsilí, správné uvědomění, správné soustředění), přičemž dochází k postupnému přesunu orientace z předmětů vnějšího světa na pouta, která bytost k těmto předmětům váží. Jako je mravnost cestou opouštění nezdravého jednání, které je nesoucitné a podporuje utrpení, je soustředění cestou opouštění nezdravých rozpoložení mysli. Základní dovedností je potom bdělost, která není rozvíjena pouze meditací, ale vyžaduje všeobecný postoj pozornosti, jasného vědomí, uvědomování si svého okolí, svých prožitků, svého jednání i jeho důsledků v každodennosti. Cesta mravnosti a soustředění tak nakonec splývá v jediný bdělý a prostý způsob života s vyrovnanou myslí.

Moudrost je nejvyšším aspektem osmidílné stezky, která prohlubuje poznání - vidění věcí tak, jak jsou (správné nazírání a správné myšlení). Skrze moudrost se rodí čisté vidění, vhled do Pravé Povahy Reality. Už znalost Čtyř Ušlechtilých Pravd prohlubuje moudrost, z ní pak vychází překonání tří pout: klam já, pochybovačnost a lpění. Postupným prohlubováním porozumění Třem Charakteristikám Existence dochází k uskutečňování vhledu, který nepřichází z místa rozumu, např. "Myslím, že ..." nebo "Tahle myšlenka dává smysl...", nýbrž z místa srdce, kdy pochyby už nepředstavují žádný problém. Je zde stále tělo, jsou zde stále pocity a myšlenky, ale jsou pouze tím, čím jsou – není tu již přesvědčení, že jste vaším tělem, vašimi pocity či vašimi myšlenkami. Důraz je kladen na to, že "věci jsou tím, čím jsou“, jsou právě "takové". Neznamená to negativní postoj: "Tak to prostě je a nemůžu s tím nic dělat.“ To je tíha. Když život přijímám takový, jaký je, aniž bych na něm lpěl, přináší to spíš lehkost. A i když to může být někdy náročné, můžeme se v tom obejmout, přijmout to a poučit se z toho.

To, že moudrost je nejvyšším aspektem osmidílné stezky neznamená, že je důležitější se soustředit právě na tuto část nebo že je vrcholným nebo posledním krokem. Všechny části stezky jsou si rovny, všechny jsou stejně podstatné. Moudrost je ale jako drahokam na koruně stezky, věděním, které vyroste a zazáří, když se všechny aspekty osmidílné stezky spojí právě v moudrosti. Ve skutečnosti se žádný člen stezky nedá oddělit od jiného, vše je provázané a vše probíhá najednou. Záře drahokamu je spíše pozvolná, vidění se stále více pročišťuje, jako když se po ránu pomalinku probouzíte. Jde o komplexní, trpělivý, soucitný proces postupného vyhasínání žádostivosti a lpění, přesně tím tempem, který ta která bytost potřebuje.

Závěr

Vše, co jsem právě napsal, jsou prosté úvahy, výstupy z mé vlastní praxe, snaha o co nejsrozumitelnější popis reality, který vychází z moudrosti všech Buddhů, kterým vděčím za to, že nemlčeli a podělili se o světlo poznání, díky kterému mohu nyní i já být pro bytosti tápající v temnotách tím samým světlem. Není tak důležité zapamatovat si, co přesně říkám, jako pochopit, z jakého místa mluvím a jakým způsobem uvažuji. Tento text má záměr vás povzbudit k tomu, abyste v sobě našli dostatek odvahy k moudrému zkoumání toho, jak se věci mají, namísto toho, abyste čekali na to, až vám někdo sdělí, zda jste či nejste připraveni na osvícení. Osvícení jako předmět touhy, je iluzorní. Osvícení nemůže být předmětem, jelikož je ve skutečnosti procesem, který je mysli zcela přirozený. Jediný, kdo vám brání v osvícení, jste vy sami. Stejně tak jediný, kdo vám může udělit milost v uskutečnění osvícení, jste vy sami. Co bylo možné pro mě, je možné i pro vás. Buďte šťastni!

Probuzený Tomáš Merlin Ježek

Právoplatný Člen Sanghy Srdce Dharmy

Představený Maitreya Institutu