Smíření – snímání utrpení ze světa přeludů

V každém z nás je zvíře. Je stejně platnou součástí multidimenzionální bytosti zvané člověk, jako všechny ostatní jeho části. Jde o část instinktivní, pudovou, jedoucí podle základních programů, které se vyvinuly v hmotných schránkách živých tvorů a točí se okolo přežití.

Bytost, která se ztotožňuje a identifikuje s touto části své bytosti (já jsem toto tělo), nemá na výběr: její jednání je naprogramované, na této úrovni neexistuje svobodná vůle, jakkoliv se může jevit jinak. Na tělesné úrovni tuto část reprezentuje fyzické tělo, na netělesné úrovni ego.

Tuto část je třeba zkrotit. Ale ne ve smyslu nějaké drezury, žádný boj nebo potlačení, nýbrž nastavením hranic. Není více ani méně, než jiné součásti multibytosti, ale musí vědět, kde je její místo a nehrát si na něco jiné, než je – přechodným fenoménem. Na druhou stranu je třeba aby věděla, že je uznána a přijata. Když se s ní spřátelíme a nasloucháme jí, pak se nám otevírá cesta k zázrakům stvoření, k celému Stromu Života. Protože se zrodila z kořenů, ze kterých vzešlo vše živé, obsahuje v sobě celou genealogii Velké Matky, která má fraktální povahu – každá jedna součást v sobě obsahuje ty ostatní. Proto úcta k vlastnímu tělu je úctou ke kořenům, úctou k předkům, úctou k životu, úctou k Universu, který se v něm zrcadlí. Imago Dei: "Stvořen k obrazu Božímu." Ego v sobě taktéž obsahuje historii, avšak jde o historii vývoje já, které se zrodilo z prázdnoty a natahuje se směrem k Matce, aby skrze ni pochopilo samo sebe. Může být člověku branou k samotnému Prvotnímu Vědomí.

Úcta neznamená uctívání, slovo úcta je odvozeno od cti a skutečné úcty je schopen pouze čestný člověk. Bytost je schopna úcty k druhému jen do takové míry, do jaké je schopna úcty k sobě samému. V tom je Spravedlnost. Vyjádřením úcty k tělu je mimo jiné i to, že pudovým programům nastavíme zdravé hranice a tím se stavíme do pozice, kdy nás nemají ve své moci, kdy nejsou větší, než my. Všechny formy jsou pouze dočasné a všechny mají své omezení. Vědomí omezenosti ega vede k jeho přijetí a uctění, které je přirozeným procesem, kterým se ego vypořádává s realitou a nalézá mír. Doprovod k tomuto poznání můžeme nazvat oním "krocením ega". Krotkost ega spočívá v jeho smíření a ono smíření je přesahem do neomezenosti bytosti.

Konstrukt ega je v podstatě konceptem rozverného dítěte ve stádiu vzdoru, které se zároveň hrozně bojí svého konce. Opustili byste malé dítě, které se bojí a proto je schopno čeho je schopno? Ego za vámi přichází pro uznání, pouze pro uznání. Stačí změnit nastavení z: "problém ego", na: "v úctě a lásce jej doprovázím k jeho nevyhnutelnému konci tak, jako když mi v naučí umírá mé vlastní dítě." Nakonec opouští ego vás, ne vy ego...

Nezrozený odnikud nepřichází a nikam neodchází, však všechny formy v úctě, trpělivě a se soucitem doprovází k jejich vyvanutí. Včetně těla, programů i konceptů vztahujících se k "já" a "mé". Tak snímá utrpení ze světa přeludů...