top of page

SPŘÁTELENÉ STRÁNKY

NENECHTE SI UJÍT

Poznání Buddhů Všech Časů - Puštění vlastních pout

Aktualizováno: 22. 7. 2023




V okamžiku, kdy bytost odkládá fyzické tělo, má tendenci upadat do smutku: ostatní ještě žijí, oni nadále pokračují, kdežto já jsem už skončila. Toto je má smrt...


Na základě tohoto uvažování, přesně dle zákona příčiny a následku, v bytosti vzniká pocit nedotaženosti životního příběhu: ještě jsem nedokončila, co jsem dokončit mohla a už nemůžu. Z této příčiny vyrůstá následek: představa nespravedlnosti, ublíženosti - křivdy, kterou bytost nadále rozvíjí.


Uprostřed tohoto rozjímání, kterým je bytost zcela zaujata, si neuvědomuje, že ten který říká: toto je konec nebo toto je život a toto už není - tu stále je. Není živá ve smyslu, že má tělo, a přeci tu stále je. Kde je ten konec, když nadále nahlíží a uvažuje jako tomu bylo vždy od časů bez počátků? Ten kdo takto rozvažuje, ve skutečnosti neskončil, jinak by nemohl rozvažovat. Nachází se neustále na věčnosti, akorát si to díky svému zaujetí začátky a konci neuvědomuje a ani si neuvědomuje, že si to neuvědomuje. A to je spánek, to je nevědomost.


Bez rozptýlení této nevědomosti nemá bytost, která je pod vlivem těchto posmrtných představ smutku a křivdy z něj vyrůstající, jinou možnost, než aby podlehla zlobě. Tato zloba je poté hnacím motorem jejího opětovného znovu-zrození. "Já chci pokračovat!" Tato umanutost, tento chtíč, tato touha, kterou bytost zahoří, zapříčiní vytvoření nové inkarnace, ve které bude moci navázat na to, co má "rozdělané" z předešlých zrození, pokračovat v tom, na co je z předešlých zrození "zvyklá", vyobchodovat s ostatními bytostmi, co si z předešlých zrození "dluží", prostě na základě karmy ukojit svoji touhu, která povstala následkem zloby a nevědomosti a proto je pokřivená. A to všechno i přesto, že tu touhu ve skutečnosti ukojit nelze, protože svým znovuzrozením dává vzniknout znovu-stárnutí, znovu-nemocem a znovu-smrti, opětovnému spojení s tím co se jí líbí a rozloučení s tím, opětovnému spojení s tím co se jí nelíbí a nakonec rozloučení i s tím. Touhu uhasí pouze Pravé Poznání Buddhů Všech Časů. Se vším, včetně představy "svého těla" se nakonec bude muset rozloučit, ať se jí to libí anebo ne. To je Danost a Bezvýchodnost, které čelí každá z bytostí. Bude se to v její představě reality opakovat znovu a znovu, než se jí dostane milosti Buddhů, která rozptýlí její nevědomost. Do okamžiku rozptýlení vlastní nevědomosti nemá svůj osud vůbec ve své moci, čímž je zákonitě postavena do stavu, ve kterém nahlíží život z pozice role oběti, která tu nějak je, neví proč, jaký to má smysl a na pozadí všeho je smutek z nadcházející představy ztráty, strach ze stárnutí, nemocí, smrti a agresivní snaha udržet neudržitelné. Tak bytost pod vlivem vlastní nevědomosti čelí své vlastní halucinaci.

To v praxi znamená, že nevědomá bytost po odložení tělesné schránky, unáhleně, právě na základě