Je to nevyhnutelné

Je to nevyhnutelné. K tomu dojde každý. Každý projde tím vším, aby zjistil, že nic nikam nevede. Vše je rozbité, protože nikdy to nebylo ani složené. Zdání spojitosti, osobní příběh, navazování věcí na sebe, situací, myšlenek, vzpomínek na sebe...je jen náš obrázek, který si malujeme, abychom neviděli, že to tak ve skutečnosti není, vše je jen Teď, které nemá spojitost s ničím...nemá to řešení. Nic nikam nespěje, nic nelze získat, ani ponechat pro sebe. Protože nic nikoho není, protože není tu nikdo, kdo by mohl cokoliv mít a pro něco to využít...i zdání tohoto aktu opět vždy pomine. Nejtěžší pro mě bylo s tímto poznáním dále žít, říkala jsem si, co dělat a jak a proč vůbec, sakra? ...dobře, přiznala jsem si to, co mnoho lidí přiznat nechce... přátelé, já se Vám nedivím, zároveň ale vím nyní jedno - JE TO NEVYHNUTELNÉ. Díky tomuto vím, proč věci děláte, proč se někam ženete, proč to berete vážně, proč chcete víc a víc, proč si ubližujete, proč jste zlí. Vím to, protože já to také tak chtěla. Chtěla jsem před tím utéct, chtěla jsem to nějak vymyslet, ale nikde nebylo řešení, všude jsem byla a došla vždy do bodu, že před tím prostě neuteču. Přátelé, opravdu není žádná láska, není žádný soucit...tak jak si ho představujete. Protože člověk, který pochopil, že to nemá řešení, a že vše je nevyhnutelné, nemůže nic mít, z toho, že ukazuje na to, otevřeně oznamuje to, co on pochopil...ano, to je tak nepochopitelné pro toho, kdo dělá vše pro to, aby něco měl... ó ano. Proč to vlastně tady píši? Protože to teď chci psát, protože to je těžký, vidět s tímto poznáním svět, je to těžké proto, že málokdo je rád, že vy se takto projevujete o tom, jak vidíte realitu. Je to těžké proto, že ta lidská zhýralost je tak dokonalá, podlá... a zároveň v té těžkosti je lehkost - protože pro každého je to nevyhnutelné...proto no stress. Proto mí bližní, ten, kdo toto poznání má, tedy se probudil ze snění o osobním snu se nedrží zloby, proč? Protože ví, že je to vše nevyhnutelné. Ach ta křehkost. Milovaní, všichni jsme tak křehcí a zranitelní, proto se bojíme říkat, co nás bolí, co je pro nás těžké. Já to nyní dělám, protože vím, že ta křehkost je v tom nicu tím objetím sama sebe, tím, že ten kdo je v lidském těle se trápí natolik, že jediné, co mu zbývá je milovat sebe a ostatní v té křehkosti...tam není chtíč zneužít. Ale i tak, dále zneužívejte, ubližujte, buďte přece takoví, jací chcete být, jak jinak, je to přece nevyhnutelné. A až se rozhodnete, že tohle už nechcete, budou s Vámi všichni Buddhové, Ježíšové, zkrátka všichni, kdo pochopili, že je to nevyhnutelné, a prošli zklamáním ze sebe sama. Trnitou cestou beze smyslu. Jsme úžasní.

autorka textu: Lucie Svobodová