Antidepresiva nejsou řešení

Ráda bych s Tebou sdílela svoji zkušenost se strachy, s přebujelými strachy a úzkostmi, které tyto strachy doprovázely. Ráda bych Ti dodala odvahu k tomu, aby ses ocenil/a, aby ses uviděl/a, kdo skutečně jsi a tím opustil/a tuhle víru, že nějaké strachy vůbec jsou a že Tě můžou ohrožovat. Ráda bych Ti dodala odvahu se tomu postavit.

Jsou to dva roky, co jsem si dovolila přestat brát antidepresiva. Když teď nejsem pod jejich vlivem zjišťuji, že jsem díky nim byla sice víc emočně vyrovnaná, než předtím, ale to je vše. Příčinu jsem neodstranila. Abych něco změnila, musela jsem si nejprve přiznat, že všechno, co mi vyvstává v mysli a já mám tendence tomu věřit, tak vlastně tvořím já, tak si to přeju. A já jsem si přála se trápit, přála jsem si mít strach a být oběť. Teprve po tomto přiznání jsem započala pozorovat tyto tendence mé mysli a moji snahu o uchopování těchto myšlenek, které ale nejsou mnou. Tím, jak jsem začala pozorovat tyto myšlenky, i když byly plné strachu a bylo k tomu třeba spoustu odvahy, zastavit se a přestat před nimi utíkat, tím se moje strachy a úzkosti uvolňovaly a já si mohla dovolit přestat brát léky, abych se viděla taková, jaká opravdu jsem. Jsem vděčná za to, kdo jsem, jsem vděčná za to, co dělám. Už nemám přání si ubližovat a trápit se těmito strachy, protože vím, že toto přání se trápit je jenom návyk být oběť, nevědět co chci, nemít záměr, nechávat se ovlivňovat něčím nebo někým vnějším, bez vlastního záměru, bez vlastní vize toho, co tvořím, kdo jsem. Taky jsem se naučila naslouchat těmto svým strachům, ale i různým dalším tendencím jako je žárlivost, závist, soutěživost, nadřazenost, pohrdání, a také různým odporům. Teprve, až když jsem měla odvahu podívat se do zrcadla a uvidět, kdo skutečně jsem a co si to vlastně přeju, kým si to přeju být a jak ubližuju nejenom sobě, ale i lidem kolem mě, tak i když to velmi bolelo, ten pohled do zrcadla byl prvním krokem k tomu, abych to začala měnit. Proměňovalo se to každým pozorováním myšlenky, tendence, odporu, tužby... když jsem tu pro ně byla, když jsem je uznala. Zjistila jsem, že jsem závislá na přemýšlení a že emoce jsou destruktivní jen proto, že se s nimi ztotožňuji, že tím živím akorát svoje ego, které se snaží neustále hledat nějakou špínu, aby se zaměstnalo a obhájilo – ještě nejsi „dost“, ještě tě čeká hodně práce, Míšo. Abych zůstávala v tomto kolečku paralyzovaná, využívalo k tomu ego můj strach z temnoty.

Jednoho dne jsem si řekla: „už tě nebudu schovávat a odmítat tě, temnoto, je to odmítání mě samé, toho, co sama na sobě nechci vidět… Jsem ukřivděná, jsem lítostivá, chci tebou manipulovat a mít nad tebou moc. Jsem povýšená a arogantní. Jsem upřímná a milující, jsem soucitná a laskavá. Mám odvahu a pokoru. Jsem celá…“ Dnes už se nebojím temnoty, je mou součástí, dává mi hloubku a pokoru, dívám se na ni se soucitem. Pláču s vděčností, jak jsem křehká a krásná.

Když dnes vidím, jaká jsem a jak jsem si tím, kdo jsem, vytvořila svůj život, můžu vidět, jak jsem si ublížila. Dnes se můžu rozhodnout, kým jsem a kým budu, protože láska k sobě je láskou k ostatním.

Děkuji za deprese a úzkosti, pocity hrůzy, které jsou tu se mnou proto, abych si právě toto uvědomila a měla na výběr. Daly životu hloubku a mě zodpovědnost, protože vždy je na výběr, vždy máš zodpovědnost za sebe a své rozhodnutí. Můžeš se rozhodnout pro lásku, a skutečnou lásku si můžeš dát jedině tak, že si dovolíš být přítomná/ý s přijetím duality. Není co dalšího bys měl/a dělat, už se nemusíš dál týrat. Vše, co jsi na sobě chtěl/a najít, jsi našla/našel, teď už se můžeš milovat, dovol si to. Přeji Ti, ať objevíš svoji moc tvořit vlastní realitu.

Ať jsou všechny bytosti šťastné.

Míša Minaříková

Tvůrce vlastní reality