Vstříc novému zrození

Celý život podvědomě toužíš vrátit se do matčina lůna, kde jsi bytostně prožíval klid, propojení a harmonii. Zkušenost zažívání klidu a míru je však vykoupena zkušeností z bolestného vykázání a uvedení do světa oddělenosti, věčného neklidu a strachu. Samotný akt porodu je traumatická záležitost, která je nesmazatelně otisknutá do tvojí reality. Ostatně jako všechny tvé zkušenosti. Toužíš po návratu toho klidu, ale to není možné, protože věčný klid přichází až ve chvíli, kdy je to tvé svobodné rozhodnutí. Do té doby je to hra na klid, kterou střídá hra na neklid. A protože nevíš, že je to hra, tvůj subjektivní sen, zazdíváš sám sebe mezi stěny důležitosti svého příběhu, a to tě činí slepým k tomu, co se ve skutečnosti děje. Nelze činit svobodná rozhodnutí, dokud jsi obětí programů, své vlastní karmy, dokud nevíš, co děláš, dokud nepřijmeš zodpovědnost za svůj vlastní výtvor: za sebe, jak jsi. Jedině pak můžeš zastavit neúprosné kolo karmy a přetvořit si vlastní realitu tak, aby ti přinášela klid. Vždyť je to jen o něco větší děloha...

Kolo karmy je řetězec příčin a následků, který nelze zastavit na úrovni, na které byl vytvořen, snaha o takové zastavení ho jen živí. Vše, čemu věnuješ svoji drahocennou pozornost, živíš. Ze zkušenosti těch, kteří tím samým procesem probouzení procházeli před tebou, dává největší smysl věnovat se Dharmě - poznání o pravé povaze reality, poznání o sobě. Dharma je korunou mudrce. K tomu, aby bytost ocenila Dharmu, musí dozrát, dá se říci zmoudřet. Zmoudření v tomto smyslu je dvojí proces, který probíhá zároveň. Oba procesy se navzájem doplňují a podporují: 1. prosvětlování karmy světlem poznání, 2. pouštění. Tím se roztáčí kolo Dharmy, tím se startuje proces sebe-poznání, kam se soustředí tvoje pozornost. Tak v sobě rozsvěcuješ.

Symbolem karmy je kámen. Kámen ošlehaný zkušeností do všemožných tvarů, neúprosný, těžký, se svou neoblomnou setrvačností tvarující realitu. A tímto panoptikem reality, která je ve skutečnosti jejich snem, se pitvoří bytosti, které dávno zapomněli že jsou kameníky, kteří tuto realitu kámen po kameni otesali. Jsou výsledkem své vlastní karmy, kterou považují za "vnější svět", realitu, od které jsou odděleni. Každý před sebou ztěžka kutálí svoji kamennou kouli jako brouk hovnivál svůj poklad. Tohle svoje prokletí milují i nenávidí zároveň. Dokud to tak chtějí, tak to tak mají. A i když říkají, že si to tak nepřejí, ve skutečnosti si to právě takto přejí. Milují své utrpení. Potkávají se s dalšími bytostmi, poměřují se mezi sebou a čím větší kouli mají, tím větší mají strach. Jejich strach, který je strachem ze ztráty toho, co se stalo smyslem jejich života a co je definuje, ať už je to cokoliv, je vtahuje do hry, ve které musí před ostatními obstát. Hry, ve které jsou oni maličcí, krčící se před svým vlastním výtvorem jako Rabi před Golemem, nad kterým ztratil kontrolu.

Žádní "ostatní" ale ve skutečnosti neexistují, člověče. Jsou to jenom démoni, fenomény v realitě, v subjektivním snu, tvoje vlastní výtvory, které na tebe mluví z hlubin tvého vlastního zapomnění. A to, co považuješ za realitu, je tvoje Bardo. Labyrint světa, který sis sám na sebe upletl za nespočet zrození a obsesivně v něm pokračuješ dál. Každou zkušeností jsi ho brousil do současné podoby, jakési šablony, ke které máš tendenci sklouzávat, protože si nemůžeš pomoci. Nemůžeš si pomoci, protože nejsi svobodný a nejsi svobodný, protože se bojíš. Bojíš se, protože jsi si nejistý a nejistý jsi, protože jsi ztratil sám sebe.

Vše, co jsi kdy řekl, na co jsi myslel, jak jsi konal, jak ses u toho cítili, tvoje výšky i pády, jak ses u toho všeho měl rád, vše co jsi před sebou hrnul, čemu ses vyhýbal, co jsi vynášel na světlo i co jsi zametal do stínu, všechny tvoje strachy, touhy, radosti i uspokojení, tomuhle všemu čelíš v každém momentu přítomnosti. Vše tu před tebou stojí v podobě tvého karmického pole, kterým procházíš jako bláznivým snem, se kterým vedeš věčný boj. V tomto boji, který vlastně vedeš sám se sebou, nelze zvítězit. Vždy jsi poraženým ty sám. Lze jedině kapitulovat. Odložit zbraně a věnovat se uzdravování vlastní mysli plné šrámů a neužitečných programů. Je to bolestivý proces tohle rození se do nové reality, staré rány se odkrývají a vytéká hnis, ale je to nevyhnutelné. Všechno utrpení mělo smysl pouze za předpokladu, že se probudíš. Právě proto, že to bolí, a bolesti ses naučil vyhýbat, je tu ta tendence před tím utíkat a usínat sladkým spánkem nevědomosti. Sladký je, ale jen zřídka. Většinou je plný nepřiznaného utrpení z věčné nespokojenosti a neklidu.

Stále nevíš, kdo jsi? Rozhlédni se pozorně a uvidíš. Vtiskl ses do svého karmického pole, do životního prostoru, který obýváš. Díváš se sám na sebe promítaného na plátno reality, která tě obklopuje. Podívej se na svoji mysl, tělo, místo, kde žiješ, věci, které tě obklopují, vztahy, které udržuješ. Podívej se na své šaty, na svou chůzi, na své zdraví, podívej se do svých očí. Jak zacházíš s druhými a jak nakládáš se sebou, jak jsou šťastní lidé okolo tebe, jak jsi šťastný ty? Jaké emoce prožíváš, jaké myšlenky přichází... to všechno jsi vytvořil, to všechno je tvoje karma, to jsi ty, respektive tvůj otisk, který je ukazatelem k poznání sebe sama.

Není tu rozpor mezi světem vnitřním a vnějším - jsou jedním. Jak nahoře, tak dole, jak uvnitř tak venku, píše se na Smaragdové desce. Mnoho hledačů si komplikuje hledání tím, že upřednostňuje "to uvnitř" a opovrhuje "tím venku". Nedochází jim, že opovrhováním vnějším světem opovrhují sami sebou. Nechápou, že vnější události jsou jen poslem těch vnitřních. Jedno není více, než to druhé, obojí je součástí jednoho snu. Snu, ze kterého se lze probudit.

Probuzení není žádná meta, kterou když dobudeš, máš vyhráno. Je to spíš nekončící proces, než dosažený stav. Probuzení je jako když v tobě něco umírá a ty se pomalu rodíš do nové reality. Znovu a znovu. Tělo se stává tvým vozidlem, biologickým strojem a realita cestou, která nemá cíl. Podobně jako odražený měsíc na hladině vody, nemá realita jiný smysl, než být tvým vlastním hologramem. Nikam nevede, jen odráží světlo tvého vědomí. Proto všechny cesty vedou vždy k sobě. S tímto vědomím můžeš ubrat plyn a svoji drahocennou pozornost, na místo k nějakému cíli, upřít na soulad, úctu, obyčejnou lidskost, kterou když projevuješ ke druhým, objímáš sám sebe. Můžeš už navždy mlčet v ústraní, anebo můžeš mluvit o tom, co jsi objevil a předávat to dál svým vlastním osobitým jazykem. Už proto, že máš úctu ke kořenům a těm, kdo takto promluvili před tebou. Není to však povinnost, vše už stejně bylo řečeno, všichni už na jisté úrovni všechno vědí. Můžeš cokoliv, ale nemusíš nic. Vše ztratilo svoji důležitost. Základním úhlem tvé existence nyní je, jestli se s tím, co děláš, dokážeš milovat. Zaujímáš postoj: co můžu dát tomuto světu? Jaký obraz namaluji na plátno tohoto světa? A to všechno proto, že můžeš.

Ne vždycky se daří, někdy je to náročnější, než jindy. Můžeš zakopnout a na chvilku usnout na důležitosti toho či onoho, můžeš se nechat nachytat programem nebo se přistihnout při tom, že se na sebe zlobíš. Někdy si to uvědomíš hned, někdy až se zpožděním, už před tím ale neutečeš. Jak je semínko probuzení zaseto, není cesty zpět.

Vstříc novému zrození!

Přeji ti, aby sis v této chvíli uvědomil, že opět jen čelíš sám sobě, aby ses v každé části svého snu, včetně té o smrti těla, dokázal obejmout. Přeji ti, aby ses vyvaroval toho, aby tě smrt zastihla "jako povodeň spící vesnici", jak řekl Buddha Šakjamuni zvaný GAUTAMA. Přeji ti Mír.

Tomáš Merlin Ježek

Probuzený