Stud

Stydíš se za sebe, protože se vidíš co děláš. Vidíš se dělat věci, o kterých uvnitř sebe víš, že s tebou nejsou v souladu, ale nemůžeš si pomoct, je to větší než ty. Občas máš pocit, že jsi jako robot na ovládání a ať děláš co děláš, nemůžeš najít ovladač. Protože se za sebe stydíš, nejsi ani upřímný ke svému okolí ze strachu, že uvidí tvoji slabost a zneužijí ji proti tobě, jak už to udělali v minulosti mnohokrát.

Stud vychází z neschopnosti se milovat, z rozštěpení osobnosti na dvě či více bojujících stran. Láska je naopak vnitřním sjednocením, které přináší mír. Přijetím všech svých částí jako sobě rovných, svých vlastních výtvorů. Skutečný mír nemůže bez realizace rovnosti nastat, byl by pak jen krátkodobým složením zbraní. Uznáním rovnosti všech smysly vnímatelných jevů a praktikováním tohoto přístupu v každodenním životě, je vyjádřením přání žít v míru a lásce. Nic není důležitější, než něco jiného, vše jsou jen možnosti, ze kterých bytost volí na základě toho, jestli je to pro ni a její bližní důstojné, jestli se s tím dokáže milovat, jestli to, čemu se právě věnuje, dělá z motivace sobecké anebo pro vyšší princip, který přesahuje malé já a koná v zájmu celku, a tedy ve službě Pravdě. Jsi-li ve službách Pravdy, nemáš se za co stydět.

V realitě, jejíž základním zákonem je pomíjivost, je vyjádřením sebelásky také nelpění, které s realizací rovnosti přímo souvisí. Faleš a lpění, přestože samy o sobě vedou zákonitě k utrpení, se stávají pro bytost, která odmítá čelit strachu ze smrti, jedinou alternativou, jak to tady "přežít". A to je skutečné peklo, které si, pokud se ze strachu uzavře, bytost vytváří sama. A to znamená, že si to peklo přeje. Přitom si neuvědomuje, že všechna smyslová potěšení jsou smrtelná potěšení. K čemukoliv se bytost upoutá, upoutává se k smrti.

Bytost, která si přeje mír, už si nevybírá, na čem lpí méně a na čem více, co se jí líbí a co nelíbí - to je hra duality, která vzešla z nevědomosti a nepřijetí pravé povahy existence. Bytost, která se tímto viděním, které je vidění nenásilným, dívá na svět, se čím dál tím více uvolňuje ze sevření duality a sama, tentokráte už bez tlaku, z čisté přirozenosti bytí v pravdě, kráčí směrem k vyrovnanosti. Ne ani tak napodobováním druhých, obzvláště těch, které vnímá jako větších, než je ona sama, to je opět vyjádřením nerovnosti a touhy. Zároveň však má k těm, kteří touto stezkou kráčeli před ní, velkou úctu a proto jim naslouchá a integruje to, co ji po upřímném prozkoumání dává smysl, do své vlastní zkušenosti. Uvědomuje si postupně, jak velké to je, jaká je to vzácnost, jak velká je ona sama, když kráčí stezkou Pravdy. Není to pýcha, ale vědění toho, co nese a že to nelze nenést. S věděním jde totiž ruku v ruce zodpovědnost. Zcela přirozeně otiskuje taková bytost pravdu do prostoru, ve kterém se právě nachází a přetváří ho právě tak, aby se za sebe nemusela už nikdy stydět, aby se už nikdy neopustila.

Přeji Ti, aby ses nikdy neopustil, neopustila 🙏

V úctě,

Tomáš Merlin Ježek

💎 💎 💎